starší vykopávky
na cedulky
střepy z krámu
uvidíš
na jednom fleku
oni
píšu
přísloví
z lesa
vysoká věrnost
fragmentování
osm losů
stejně slzíme
báseň pro každého
2109
studuju
mezi panáky
pod modrým dýmem
zmladim
ty mi stále
v blátě
snídaně v exilu
řekla mi
jako všichni
bude nás něco hřát
v sekáči
letos si všimnu
krysy už jdou domů
u naděje
dnes foukači vítězí
bunda
babi snídá buchtu
do lípy
v úterý poprvý
na vteřinu
odtiká
rovně
vysednout
vnitřní prostor
než se stanu nátělníkem
trampská
salón
o poezii
pytlíky
trafika
před půl hodinou
hluchá bába
donikam
potmě
pršut
v láku
3 2 1
opilý
schůze
nakonec chlapi zas zbydou si
za rok
kdo jednou lokne si
potokem
prahu zametat
jaro
mejlem
sněží nahoru
maličkost
zrcadla
kolem
mlíko
ptáčci
jdu
záda
korále
špendlík
každou chvíli
slávistická
schovka
papilio
v tahu
pozvánka
pozdrav od pana Pipa
sine amore nihil
dědo
listopadová
genetická úvaha
muší úlet
chutě
kostky
dvojdílná ženě ze snu
tma
tyjátr
zrovna
čekám
petřínská antibáseň
smutná o smíchu
metalová píseň o víně
filozoficko-náboženské střepy
nonsense z vlaku
noční z taxíku
krátká ze zahrady
dekadentní městská
... dekadentní městská
ve světem zapomenutém velkoměstě
jako chronická chřipka
na mě doléhá ten mumraj kolem
dokud ještě trochu dýchám
pod šedivým nánosem prachu a zvratků
zkouším vykřesat cosi jako jiskru
lidská nadutost mi brnká v hlavě
docela smutnou písničku
s velmi klišovitým refrénem
o tom, že čím dýl mluvíš
tím víc platíš
a čím víc děláš
tím víc zdaníš
jediná skutečnost
o kterou jsem se přičinil sám
je
že jsem tomu všemu přítomen
a asi bláhově doufám
že někdy křesnu správně...
krátká ze zahrady
ve stínu v pase zlomeného gymnasty
se schovávám před světem,
i když světlo od nejbližší lampy
sem dolétne jenom stěží
čekám na Tebe
abys mi řekla
že se nemusím bát
a můžu jít dál
noční z taxíku
z jedné světlušky
skrz zaprášené sklo
pozoruji roj žlutých luceren,
které se v tuhle hodinu
neuspořádaně míhají
jako jediný důkaz života
napadne mě, proč asi
kolemjdoucí paní v županu
není zima
jedno ze sta oken
je modré,
asi dávají něco ze života
... světlušek?
241 korun,
kdybyste měl akorát,
udělal byste mi radost
nonsense z vlaku
železná obloha
zmodralé stromy
hebounký bagr
kulaté lomy
nejhorší poloha
oslizlé domy
zkysaný cukr
pro průhledné romy
zhasnutá zářivka
vyhaslý mozek
vypnutá bedýnka
nenašlý klouzek
filozoficko-náboženské střepy
1.
život je nálada
život je dojem
život je záhada
život je pojem
2.
andělé postávaj u silnice
stopujou mrtvoly
pokud jim zastavím
do Brna nedojedu
3.
mimo rytmus
do tamburíny mlátíc
křičí děvče
"Ježíš je oheň"
snad bych jí i věřil
kdyby tolik neřvala
takový je dneska Smíchov
metalová píseň o víně
jedna lahev vína
a ty už nejsi líná
jedna lahev vína
a moje kočka slíná
jedna lahev vína
a je tu druhá slina
druhá lahev vína
a začínáš být prima
druhá lahev vína
už ti není zima
druhá lahev vína
a je tu třetí slina
třetí lahev vína
už není moje vina
třetí lahev vína
a jsi ňáká jiná
třetí lahev vína
a ty mně říkáš: už to nechlastej!
smutná o smíchu
když tvůj úsměv
promění realitu
v pouhý odlesk na hladině
když tvůj úsměv
mi nevědomky zatlouká
hřebík za hřebíkem
do hlavy i do srdce
když tvůj úsměv
promění zimu v léto
pocit v sen
a hodinu v minutu
je jistotou
že já jsem ten odlesk
který mizí
a znovu se objevuje
v impresi dnešního poledne
petřínská antibáseň
sasankový koberec už nekvete
nejkrásnější magnolie ano
a Vítězslav Novák na sebe
nechá padat pyl
paní s kočárkem tam pořád je
a vidí
jak Japonci narvali lanovku
moje mládí s nimi jede nahoru
zatímco já pěšky klesám
čekám
ani bezdomovec v minisukni
s rozparkem
ani krásná holka vedle mě
s lodičkama
co vypluly už z módy
mě nevytrhne od čekání
až se zase rozsvítí
třetí okno zprava
i když každému je jasné
že tma byla je a bude
přesto říkám básní
že naivita je mi vlastní...
zrovna
na neonovou tabuli
těžko světlem napíšeš
že život se nedá nepromarnit
zrovna miluješ
nebo zrovna nemiluješ
a v tu chvíli
ti ostatní utíká
tak barvi lakuj foukej
nebo uteč taky
tyjátr
sám s pamětí
vyšumím do ztracena
sám bez paměti
odevzdám klíče
klíč od divadla
představení skončilo
další už hraje
pán přes ulici
pán v klobouku
co má šarm a umí
paměť umazávat
podlamovat kolena
byl srpen
a mrkací panenka
ve vánoční výloze
mi rozuměla
tma
mám chuť tě vidět v siluetě
a trochu si tě rozmáznout
abys mi mozek zatemňovala pomalu
nechám tě v bílé a černé
a půjdu se kouknout přes čočku
jaká jsi ve skutečnosti
došlo mi
že čím míň vidím
tím větší muka mi cosi připravuje
ztrácím odvahu
na pohled do obličeje
radši zůstanu oslněn
a spoušť nechám v klidu
rozvalím se ve tmě
kde za okamžik zmizím
...úplně
dvojdílná ženě ze snu
I.
byla by škoda ti neříct
že jsi krásná
ale vyslovím-li to
utečeš mi
vmetu ti to do tváře
už dneska večer
abych měl klid aspoň já sám
ale strach nezmizí
strach z toho
že se ušklíbneš
a budeš krásná dál
i potmě
nebo ti neřeknu nic
a budu hrát roli tragickou
a zároveň sedět v osmé řadě
abych dobře viděl
byla by škoda ti neříct
že jsi krásná
II.
na místě kde kameny
vypadaj jak kostky droždí
mi došlo že krása to není
je to jen moje přání zoufalé
naopak - jsi šereda
a tryská ti to přímo z duše
moje blbost
že jsem brejle nesundal už dávno
a hůl nikam nezahodil
každé slůvko které ti vyklouzne
by smyslem neobstálo ani
mezi kameny
co vypadaj jak kostky droždí
naděje pomálu
iluze v kanálu
do kopru pomalu
kostky
když deprese je normální stav
a všichni jsou podivní mužíci
náladu zvedá jenom ubrus z igelitu
ve kterém se odráží světlo měsíce
na ubrusu po červených kostičkách
se procházíš ty
a chystáš se říct cosi milého
jako kdysi po ránu
ale smete tě moje první slza
a nezbyde nic
jen ty kostky
chutě
každý den si sladím
umělými sladidly
protože jsi fuč
každou noc solím polštář
slzami
protože jsi fuč
ze všeho zbývá hořkost
jak z propíchnuté žluče
protože jsi fuč
že moje srdce ještě tluče
je náhoda
živená tvým kyselým úsměvem
muší úlet
špitá moucha mouše
že chce letět
jen v evině rouše
mušák na mušáka zakřičí
že mu přeje
jenom život jepičí
je to vždycky problémové
když mluví moucha s mušákem
vždyť jsou oba bohémové
a nežijou pod zámkem
mouchy jsou dnes ve většině
prší muší slzy
když mušák skončí v pavučině
a sežrán bude brzy
genetická úvaha
odejmeme-li čtyřlístku
gen čtvrtého listu
bude to smůla
a myšlenky polezou do hlavy krkem
budu si myslet, že je jaro
i když je listopad
ulepené ruce od hrušek
ze stromu, odkud mávávám
zamávají kouřícímu dědovi
polštáře zavoní majoránkou
kterou jsi na ně nasypala
nechám kočkovat se
holuby na římse supermarketu
odkud lidé nosí jen sůl a chleba
ty mi budeš věřit
jenom když zalžu
zatímco pravda se bude klouzat
za barákem na loužích
odejmeme-li čtyřlístku
gen čtvrtého listu
bude to smůla
a myšlenky polezou do hlavy krkem
listopadová
ani zmrzlé uši básníkovi
čmárat po zdech nezabrání
jeden ze ztracenců
kteří se zrovna parkem loudají
aby nasáli život liduprázdna
a napili se ze studánky
mrznoucí tvým pohledem
díváš se zespoda na hladinu
oddělující pesimistu živého
od optimisty z pohádky
slibuješ že nebudeš mou nadějí
srkající zelený čaj růžový
v oranžovém okně
dědo
odešel jsi
...stejně jako
......zmrzlá chrisantéma
.........na Tvém hrobě
sine amore nihil
že nepodlomí se mi
má kolena "stařičká"
že nepoznám už
chuť kradených třešní
že přitrouble usmívat se
budu jenom na skleničku
že moknout na tvém prahu
nebude mým štěstím
že mé koktající básně
ke tvým uším nedolétnou
mám strach
bez lásky není nic
pozdrav od pana Pipa
udělám ze sebe zbloudilého běžkaře
který špatně namazal
a doklouzám se
sílu nemaje už žádnou
ke tvým vrátkům akorát
lyže píchnu do závěje
a až do druhého patra
Ti kousek duhy doručím
pozvánka
má královno ledová
pojď ke mně stanovat
rozpustím si tě
svíčkovým žárem
a tvoje vrásky
bryskně spočítám
blues panelákový
brouknem si spolu
a tvou křehkou krásu
do palice zatavím
má královno ledová
pojď ke mně stanovat
v tahu
v metru sněží
po kolejích teče Vltava
a rybáři sedí
za bílou přerušovanou čarou
na první papírovou loďku
chvíli postepuju
a svezu se s ní na konečnou
něco stojí ve vzduchu
nostalgie světle modré barvy
z dávno pohřbených křečků
dětství je v tahu
fantazie nevidí za roh
a ty ještě žiješ
o chlebu a vodě (z Vltavy)
papilio
až se zase jednou zhasne v tunelu
zlechtám tě skoro až do počůrání
a probudím v tobě motýly
o kterých se jenom zdává
papilio polymnestor parinda
přistane s pocitem unavených křídel
na hladině stříbrného jezera
a ty vyrazíš hledat poklad
který /jak jinak/ dávno vlastníš
nakreslíš na beton skákacího panáka
svými pěti rtěnkami
a mezi lampy gumu natáhneš
bude to důkaz
že všechno (s)klaplo
schovka
ten poslední králík dohopká-li
a mrkve pozbudou významu
udělám si v břiše pořádek
onehdá pod ořechem jak jsme spali
ty líbezbríf psalas mu
na papír bez řádek
***
první dvě přání jako obvykle
nezbývá než prošustrovat
třetí je už těžší si přát
bonparem osladím myšlenky zaniklé
a ještě než odběhnu se schovat
zkusím na břiše hada si hřát
deset dvacet třicet
už jdu
slávistická
kdyby se dalo testosteronem vymalovat
tak mohl bejt pár let pokoj (vymalovanej)
nemusel bych přemejšlet
jak voněj bílý tulipány
a myslel bych si
že nejlepší jsou růže
červený
pro ženy
každou chvíli
vždycky když mi v hlavě
vykvetou šeříky
u tebe už dávno padá listí
(při sebemenším zafoukání)
a tak to chodí každou chvíli
já na startu a ty v cíli
kukačky jdou ti napřed
dnes je čtvrtek, zítra pátek
nebo mně se to sype pomalu
včera, dnes a zítra
vzpomenu si na vtip století
nohy jí vzal a zahodil
kdy pointě ty už ses dosmála
a byly skokem dvacet mil
a tak to chodí každou chvíli
já na startu a ty v cíli
špendlík
žralok mé boty ranní mlhu požírá
stejně jako tlamičky potkanů
co utíkaj do neznáma
slunce chce nad Prahu
já bych chtěl domů
a podivná dvojice
na modrém palouku
houpá se z posledního
jsou prostě chvíle
bezvýznamně-významné
nebo vůně omamné
a já se tvářím mile
kdy se ti stane
že na Karlově mostě
upustíš špendlík
a bude to slyšet?
korále
bylas černá
jak nejhorší sen
jen růžové korále
dojem změkčovaly
když si tvé blikny
mou duši změřily
byl jsem nejmenší
že hvězdu bych udělal čtyřikrát
v obroučkách tvých náušnic
k čemu je fantazie trpaslíkovi?
k čemu je logika obrům?
a proč bývám po ránu zmuchlanej?
záda
když jsi vařila
koukal jsem ti na záda
a nic mě nenapadlo
jenom že jsou krásný
škoda to neříct
...básní?
jdu
černá silnice jako tma
na ní žluťásci se staženými křídly
jako odlesky neznámých souhvězdí
a mě ovládá jediná myšlenka
)o(že jdu zase blbě)o(
první co po ránu uvidím
je tvá tvář zmuchlaná dokonale
místo polibku prchám do bezpečí
kde vysnívám si pohádky o tom
)o(že jdu zase blbě)o(
až sjedu po zadku všechna zábradlí
rozkopu všechny bábovky
a tříkolce kolo ukradnu
budu si konečně jistojistý
)o(že jdu zase blbě)o(
ptáčci
včera jsem zalil zahrádku benzínem
všechny slunečnice uschly
a nikdo ani nehles
pak semínkama nakrmil jsem ptáčky
(mám na ně připravené sáčky)
ty mě hladíš po zápěstí
že jsem dobrý panáček
věříš mi a doufáš
dovolená na Měsíci blíží se
a ptáčci leží na římse
mlíko
jak je venku ptáš se
zjistil jsem že nijak
jen do vzduchu někdo rozlil mlíko
a uvěznil lampy
z mlíka na mě civí oči
prázdné jako obsah básně
jejich lesk se toulá nocí
a padá tam kam nemá
babka v budce haleká
jděte si bloudit někam jinam
v letňáku se nepromítá
protože do vzduchu někdo rozlil mlíko
kolem
...napadlo mě chvíli se na místě zastavit...
tys vzala krumpáč
a kolem mě příkop vykopala
odkudsi do něj natekla nostalgie
teď už vím, že nemám šanci
kamkoliv vrtnout se
...zapadal jsem sněhem po pás...
...vlastně až po krk...
až půjdeš kolem mojí hlavy
(na sněžnicích)
našlapuj měkce
zrcadla
potkal jsem pána
co leštil zrcadla
já mu v tom dupal
zamumlal něco o višních
a jahodách
a přidal do kroku
což nepomohlo
protože když jsem dodělal poslední
na prvním už byla jinovatka
maličkost
v kose stoupal jsem
s těžkým nápadem na zádech
na chvíli orion vyklubal se
a mně to připomnělo labuť
neonovou s korunkou
co míhala se za okýnkem
každou neděli
když mi bylo osm
svět se skládal z maličkostí
svět se skládá z maličkostí
... maličkost
sněží nahoru
souhvězdí co v létě vidět není
mi nakreslilo tebe
jak tančilas
kdysi dávno
kdy stačilo ti jen nadechnout se
a mělas všechno
a já měl to tvoje všechno
sněží nahoru
to by se ti líbilo
zahodíš peřinu a vrháš se do vloček
mezi nimi vlníš latinu
"buena vista" řekla bys
kdybys nebyla někde v čudu
a já tady nemrznul
mejlem
dnes v noci jsem se vzbudil
když slza do hrocha ukápla mi
chtěl jsem ti říct, že ...
(mejlem)
ale odepsala bys, že ...
a v příloze poslala traverzu
o kterou praštim se do kebule
s přáním brzkého rozsvícení
jsou čtyři ráno
já nemám rozum
ani teď
jaro
čekám na sněženky
až vykouknou z udusané trávy
čekám až sníh roztaje
a běžkaři slezou z hřebene
/voda steče dolů
a Stázička se dostane Kubovi za ženu/
čekám na městského člověka
až přezuje gumy
čekám až přestanou topit
stejně to nehřeje
nic nehřeje
mrznu
tak kde je to jaro do hajzlu?
prahu zametat
z uřvaných chlapů šediví mi vlasy
jsem jeden z nich to nepopírám
kam s citem vědět bych měl asi
místo toho zadní vrátka otvírám
panty zrezly jako tvoje oči
ze kterých probleskuje červená
jak znamení kam se nesmí vkročit
láska v kýblu savem vytřená
moje krásko lehnem si do trávy
ta nám mezi prsty bude odkvétat
říkáš si co mi to ten koumák vypráví
proč nezačne na svém...
prahu zametat
potokem
včera jsem byl potokem
a mravenci se divili
proč teču zrovna tudy
smrkovou strání
přílišného sklonu
pařez nepařez
bez taktu
dolů nejrychleji
říkám jim pořád dokola
že to moje chyba není
/ale oni stejně vědí
že nedávno byl jsem sněhem
a roztál jsem
kde jsem neměl/
že to vypadá hezky
jako argument neobstojí
kdo jednou lokne si
jsem rozhozenej
jak špejle od mikáda
a ty mi pomaloučku
narovnáváš záda
duši mám špinavou od listí
sotva ji kdo někdy očistí
kdo jednou lokne si
stojatejch vod
nechce se plavat dál
marnej je proudu svod
je dobrý že voda
furt někam teče
je to jak s tikáním
buď někam pospíchá
...nebo se vleče
duši mám špinavou od listí
sotva ji kdo někdy očistí
teď koukám do blba
a vidím kulový
nápady přišly by
ale jsou jalový
každý list v podobě
celýho stromu
vrůstá mi do srdce
tak děti /haranti/
pojďte už domů
za rok
dneska jsem
prala špinavý prádlo
dneska jsem
plná naděje
dneska jsem
za rok nebudu už zavařovat okurky
za rok nebudu už milovat
za rok nebudu
nakonec chlapi zas zbydou si
nakonec chlapi zas zbydou si
emoce s ženami uvadnou
nakonec kdo lásku přežije
/ten cit co poloviční je/
nakonec chlapi zas zbydou si
nakonec výčitky vyvanou
teď moje šediny rád bych ti věnoval
leč nechám je na hlavě
je to jak se srdcem
/nikomu nedám ho i kdybych miloval/
nechám ho potloukat váhavě
nakonec chlapi zas zbydem si
v krajině bez času usednem
a počkáme
až lavina nás zavalí
schůze
čeká se jen na nás
dokonce i godot
tu už půl hodiny dřepí
zubatá paní s brouskem
v kapse
přemýšlí o šachu
a proč kosí jen ty vymatované
já se zatím schovávám
v závorkách
a ty mě odděluješ čárkami
dělajíc ze mě souvětí
abys mi nakonec dala
tečku mezi voči
tvůj mat
s příchutí krvavé polévky
v níž kroupy nechybí
a majoránka taky ne
opilý
zas ta tvoje krása
přiměla mě nežvanit
krásy je víc nezaslouženě
slova smyslu bys pohledal
mozek vlaje v závěsu
smutně červeného srdce
které denně opíjíš
rohlíkem a písněmi
jaro na zastávce
nastoupí co nevidět
já ti /mozku/ cestu vydupu
do zimy času dost
tam kde klíčí kopr
přečkáš poblouznění
3 2 1
na lustru odrazí se
světlejší modrá
těsně před svítáním
pololežím a říkám si
že dnes můžu všechno
zase
čaj do polospánku
co neprobudí mě
a odsedka na stole
je dobré jistit se už od rána
3 2 1 táhni makat zmetku
na poezii kašli
v láku
místa s duší
zůstala jen v básničkách
krásy co dřív by sis všim'
si nevšimneš
dneska už ne
jak okurka v láku
nakládáš se v kompromisu
kopr za uchem
a mrkvová kolečka místo očí
to rozhodně nevytrhnou
já že se tvářím kysele?
ale jdi
vždyť jsme k sežrání
ty okurka
já šunkaflek
pršut
pět set lidí šustilo pláštěnkami
já na to koukal jak vrána
letící nad polem bavlníků
kryli se a to padalo štěstí
sic trochu kyselé a studené
za jasných letních nocí
nemůže se všechno dít
ale to si nevysvětlím
kryli se a to padalo štěstí
sic trochu kyselé a studené
masou mikrotenu nepronikne nic
z masa živého zbyde jenom pršut
ovšem až přestane pršut
potmě
kdosi nahoře
trhá smlouvu s bohem
co spadne na zem
dohromady s měsícem
krade nám tmu
ty najednou vidíš víc
než bys chtěl
žádný trumfy z rukávu
nemá cenu lovit
tenkrát potmě
tahal jsem tě za vlasy
že žijem jsme tušili
to dneska
je na všechno moc vidět
... a tušíme pendrek
donikam
z javoru nasněžilo
a tys uvízla
v sítích babího léta
je celoroční období
tma
já ti svítím na cestu
světluškou v kleci
s velejemným výpletem
ale už jí dochází
dochází
že neměla se nechat lapit
na naši cestu donikam
hluchá bába
večer mě už múza neobloudí
spíš počítám
jestli v popelnici bude místo
až půjdu ráno s košem
na tajenou cigaretu
jsem veterán s rentou pocitů
už nevadí mi
pejskařská hysterie
/ten můj je nej
a na chodník nesere/
miligram euforie bodl by
chlapče hledej v tichu
řekla jedna hluchá bába
svírajíc síťovku
jakoby mi palce držela
múzy zestárly /a zubuovatěly/
ale jsou
před půl hodinou
plážoví volejbalisti
ještě opálení nejsou
a ty by ses zas vymotával
ze života
stejnou cestou
jako zamotal ses
což chlapče nepůjde
děsí-li tě
že neslyšíš nic
a vítr přitom fičí
do listí buku nad tebou
co přizpůsobí se
je tiché
co nestárne
s větrem se nesrovná
jak říká hanka s hlóžou
a času míň
... než se mi zdálo...
trafika
div se o mě nepřerazíš
až do trafiky světa
půjdeš ráno pro neviny
taky vsadit si
na včera dnes a zítra
po cestě pár trpaslíků
co ve dne trpí
v noci slíkají se
do síťovky nabereš
abys mi je jen tak tak
nasypala do uší
ať tam v tý mý kebuli
taky někdo maká sakra
pytlíky
pytlíky od svačin
do komínků skládám si
že jednou si jich užijem
vidím vcelku nad slunce
za rok za dva za deset
můžeme si přislíbit
nastane čas sdílení
a v blbu
/kam zrovna všichni civíme/
zaleskne se mikroten
o poezii
neproteče-li ti
litr krve básní
ať je to aspoň mlíko
jednou smrt
a dávno dětství
to je právě v
život v koutě
paběrkuje čárky
který nepoužíváš
salón
zatímco mě stříhala
hloubavé teze padaly
i s šedinami na zem
že prý je konečně zas teplo
já na to
že mám lodičku
že Plzák byl moudrý muž
já na to
že čekám až sníh odtaje
že buňky nevěry buď máš
nebo ne
já na to
že ji sundám ze střechy
že jsem zarostlý
jak trpaslík
já na to
že vlnou nechám se unést
že stará felda je držák
docela
a já na to
že osudu překážet nehodlám
nerozuměli jsme si
ale mám to vzadu doztracena
trampská
čas přestat oživovat kena
toho umělýho panďuláka
co trampa ve mně ututlává
páprda se sirkama ve vlasech
by totiž něco řekl rád
o březové kůře nejspíš
jako bez hlasivek
ani slovo
nakoukni mu do palice
co mokrýho zapálit
najednou ti vyjeví
než se stanu nátělníkem
než se stanu nátělníkem
o stromech chci vědět víc
pak s otvírákem na krku
uzavřeme přátelství
všemu listí navzdory
vnitřní prostor
zazní-li výstraha
opusťme vnitřní prostor
vyplujme na povrch
a pojďme na procházku
vyříkat si svět co není
co není odlišný
od vnitřního
vysednout
nechceš vysednout
na chvíli do parku
na něco chytrýho
počkáš si
lákám se
a vyzvídám
budou-li tam lidi
a poslední markytán
myšlenka minula
světlo mi zakrývá
zrcadlo velkorozměru
přichází po menším
jako bych se v tom starym
už párkrát neviděl
rovně
na cestu lemovanou pastelkama
svítil mi měsíc
rád bych někam uhnul
ale šlo to jenom rovně
neb z jedný strany pastelky
z druhý nekonečnej barák
odtiká
kolik lidí
tolik časů
jednotící tendence
nechápu a čekám
až půl hodiny závisti
odtiká mi do listí
na vteřinu
na národce hořel koš
na vteřinu omládl jsem
o dvacet let
nebo padesát
napadlo mě jako tenkrát
co cenu má
bere vzduch
a kouří
v úterý poprvý
v úterý poprvý
holička neřekla mi
vy to máte hustý
obrazy nad postelí
začal jsem přeskupovat
pantofle značky sport
zpapučely rázem
v blocích nestárnu
lineárně taky ne
máme dva časy
asi
do lípy
ptám se strýce
slyšim dědu
je to možný?
vrtí hlavou
vy jste teda nastrojený
kam míříte?
ále do lípy
děda se rozplyne
babi snídá buchtu
chtěl jsem psát
o holocaustu
popíšu spíš
jak babi snídá buchtu
babi snídá buchtu
a docela jí jede
bunda
pozoruju svoji starou bundu
jak tápe na věšáku
do ní propsalo
se
co do tváře
dělí mě
pár bezpečných zón
vnímám lehce
pot zbytečných kroků
teď se do ní obleč
když tě z baru vyhazujou
dnes foukači vítězí
do reklamy na bavorák
zabalil jsem vrchlickýho
nikoho by nenapadlo
že se v metru dojímám
paní fouká do blesku
slepilo se listí
o orwellovi zase druhá
jestli v čase nesekl se
na pár stanic sociolog
dnes foukači vítězí
u naděje
u naděje nožky nahoře
ležel holub na chodníku
uprchlíkům všeho druhu
rozdávali polívku
holuba se nikdo ani nedotk
když jsem šel zpátky
pořád tam ležel
krysy už jdou domů
kolem krychlí
beztrnový akáty
ještě v zimě opadaj
to nestihli vyšlechtit
pátek večer
krysy už jdou domů
modrými zrcadly
/největší/ maloměsto ožívá
prosím vás
nevíte kolik je hodin?
ne žádné peníze vám nedám
letos si všimnu
letos si všimnu že je podzim
stihnu-li to před foukačema
který dělaj uniléto
taky v zimě probrodit se
sněhem nebo co to bejvá
než vysolej to doztracena
kroutěj časem
furt ty samý lidi
v sekáči
v sekáči začíná výprodej
šály v létě plavky v zimě
koupím ti něco s příběhem
podobným našemu
vždyť to říkám
v sekáči začíná výprodej
bude nás něco hřát
pár vlasů ale učesaných
hloubavě spící tvář
vedle mě sedíš
několik úsměvů
ve vráskách zapomnělas
bude nás něco hřát
řekni že jasan
až bude nám osmdesát?
jako všichni
přeci nemůžeš jít do krámu
pro párek se sto éčkama
když řekli ti že jsi básník
máš řešit v čem to vězí
radši nalžeš si do všech kapes
dáš dvacku břicho napěchuješ
a umřeš v sedmadvaceti
jako všichni
řekla mi
udělám tě šťastným
když mě pustíš do trenýrek
prdel pak můžeš
do betonu otisknout
řekla mi
moje nová kreditka
snídaně v exilu
málo ovoce
pláče arcimboldo
hledáš buřta
frézie ve válci stojí přesně
čtyři hvězdy
/pátá naproti/
krásko přisedni si
v blátě
I
neřekls mi
že jsou věci co se nepovedou
v blátě loveckých historek
kterýmas mě obemknul
jsem se válel dlouho
doteď možná
II
sotva si po ránu promnula oči
jsi úplně stejnej
řekla
jak mohla sakra vědět
že pod polštářem
schovávám flintu
ty mi stále
benzínově mrholí
ty mi stále
neodpovídáš na otázku
těkavě mlžíš
jako venku
ty mi stále
neodpovídáš na otázku
náznak slunce
ty mi stále
neodpovídáš na otázku
ano stačilo by
zmladim
shnilá jablka
co zbyla na stromě
stala se součástí
jarních historek
každou vrásku
přemaluješ čtyřikrát
ale stejně jednou
upadne ti nos
v zimě to ořežu
a zmladim
pod modrým dýmem
ten co si to podal
a ten co mu to orazil
ve vnitrobloku na pracáku
hulí
že společenské postavení
na podobu ženské frndy
mnoho vlivu nemá
pod modrým dýmem
objevili
mezi panáky
panděro na nerezu
výstřih lepší
zajímá tě
(tulipány v půllitru
o pípu se opíraj)
před dvaceti lety
chleba s máslem
pochválils mi
jako z oka vypadlej
svýmu tátovi
fakt
studuju
proč neběháš
proč tak kostnatý
po kolika dětech asi
proč tak těsně
proč tak volně
ledvinou to nezakreješ
proč to nehraje
proč je to tak důležitý
dnes bez výhrad
jindy s depresí krokodýla
studuju zadky
2109
z časomíry zbyly dvě tečky
všiml si
pozlacený pan sfinga
když jel po šichtě do pelechu
zatímco pan na holi
liboval si
se čtyřmi číslicemi v kapse
báseň pro každého
každou
až na výjimky
každou
stejně slzíme
kromě hložího pylu
není nic ve vzduchu
stejně slzíme
jako by bylo
prázdné nádoby
něco pojme málokterá
i v gebauerově srdci
musí být žárovka
abych si všim
osm losů
slepice v kleci
před poštu naši
přinesl dav
jako zrcadlo
líná je
nevystrčí ani zobák
vajíčka maj tenkou slupku
/skořápkou ji těžko nazveš/
nakonec osm losů
střelila mi
fragmentování
vycucám si
zbytek si nech
trochu víry
zbytek si nech
jenom prsa
zbytek si nech
na co myslíš
zbytek si nech
to podstatné
nechala si
vysoká věrnost
ale jak to že
vždyť jsem přeci
až ti bude jedenáct
snad nevyhodim
hi-fi z okna
ale jak to že
vždyť jsem přeci
z lesa
tak pěkný lopuchy
jsem už dlouho neviděl
přísloví
celej život chodím
s papírovým pytlíkem
a sbírám odvahu
ho bouchnout
až nakonec mi zvlhne
píšu
luna sosny onanie
jako vždycky
vykradu se
oni
doufáš
máš jich pár
s nimi sdílíš víc
jednou za uherák
zítra zaklepou
dáš jim klíče
na trvalo
na jednom fleku
pohled poslední smířený
boromejský bimbá celou
muzeum KGB a ambasáda USA
na jednom fleku
čílila by ses
pod petřínem začal jsem
dnes zbyla z toho půlka
vzala sis ji s sebou
uvidíš
satelitní chlapeček
tři dny civí do trampolíny
narodil se do beztatí
na co myslíš kluku
kudy vydáš se
dnes ti končí fixace
a začíná puberta
zaskákej si
uvidíš
střepy z krámu
I
mezi regálama v tescu
zaslech jsem kryla
byl taky v akci
II
doplňuje minerálky
umřela mi mama říká
kdyby rovnal colu
řekl by to jinak
III
může taková masa předstírat
že to pinožení má smysl?
na cedulky
potkal jsem tě před krámem
teplýma houskama vonělas
byly stejně jako ty
ze zmraženýho polotovaru
rozpekli vás
nic jsem nepoznal
naštěstí přišla unie
napsala to na cedulky
nic se neděje
scházíme se každou chvíli
chlácholivou špínu pijem
mlíko ať to neni černý
nic se neděje
slibujem si
posraný plíny
z hodin po dědovi
sundáme potom
sypat už nemusí
tvoje slova platěj
jenom když sněží
víš to táto?
moje jsi a věříš mi
ve větru jsem lapil
dneska vím že
sypat už nemusí
nerezový svět
vyndáš čistý
špinavý vložíš
chemii přidáš
nerezový svět
místo lásky
svědčí ti to
po dvou hodinách
umeje se
neříkej
že v tom není poezie
uvěřilas
proč věříš lhářovi?
proč věříš lhářovi?
proč věříš lhářovi?
a nelži mi
že věříš mi
pivo v akci
v létě moře
půjčíme si
korunou
kdo to objel
stoupačkama
všechno slyšíš
máme toho
směšně mnoho
před chviličkou
uvěřilas
už je to rok
možná víc
co obalilas
řízky v kokosu
skákal jsem do stropu
jaký humor
stáří udělá
byla v tom ještě pořád
láska
nepodmíněná
ničím
krajina působnosti
z dorůstá na couvá
přerod jsem nestih
co se týče měsíce
dnes v noci
jsem k ničemu
bokeh je moje
krajina působnosti
strouhám tužku
stokrát spadlou
špičku ze špičky
klepu už kolikátou
občas to začvachtá
jiskry stojí v tmavě modrý
skoro černá to je
bílá cesta
nejdi po ní
občas to začvachtá
ale jdu
vtom oslní mě
s dvouma psama
blb s čelovkou
občas to začvachtá
ale jdu
neuhne zaboha
dokud s matkou
se neusmířim
vim přesně
jakej je čas
zlevnili petrklíče
boty máš špinavý
pod očima
kruhy
vim přesně
jakej je čas
pozdravilas moji bundu
výš jsi oči
nevytáhla
vim přesně
jakej je čas
ale stejně
nemůžem se
jaru vyhnout?
a tos chytal na rohlík
myslím
nic se nezměnilo
jen schody na andělu
jsou o chlup strmější než jindy
pod sukně je vidět trochu víc
ale stejně kam se poděl
ten tvůj humor
jaks dokázal sedět
s prutem v ruce
uprostřed mého prostoru
kapry si vybírat
a tos chytal na rohlík
jako zasmát se
nemusím už nikdy
jestli budeš chtít
cesta za kávou
vedle loděnice
proso v trsech
cesta za kávou
kolem v klecích
samotou obklopeny
kojící matky
malých rusů
slunečník od mácháče
ušák a číhající péra
zátiší bez domova
než se poprvé střetneme
stihneme si utéct
za obzor
za vrata skladiště
oba uvidíme řeku
kam vstoupíme
podruhé a sami
dvě věci
bydlel v taxíku
petra spálenýho
hrál si
u perlovky na štaflu
plechovka dětství
mýho i mých dětí
je to pět let a pět hodin
není to důležitý
chápeš?
nemám nic
jen tu plechovku
a kytaru
táto to vypadá
jako že listí chodí
řekls tenkrát na hřbitově
dvě věci
a vlastně i tuhle větu
mám
jsem ten nejchudší
jsem ten nejchudší
můžu ještě dneska
(jak napsat půlotazník)
co ti dám chceš vůbec
(sem se hodí druhej)
mám budoucnost
ty taky uvidíš
návod jak prošlapat
zmrzlý louže
a užívat si křupnutí
bude ti to stačit
(sem bych ho asi taky dal)
vím že jo
že jsem ten nejchudší
posvětíš mi